Michelangelo

Pravděpodobně si tu dobu pamatuje už jen málo z nás („aktivních ajťáků“), a tak trochu pro osvěžení paměti – nasedněme do stroje času a přistáváme třeba v únoru 1992.

Počítače jsou v této době velké plastové krabice, které okupují téměř celý pracovní stůl. Pokud hovoříte se znalcem, bude vám povídat o procesoru Intel 80386, který je srdcem v té době asi nejrozšířenějších tzv. třiosmšestek (tyto procesory měly frekvenci až 40 MHz).

Windows v té době byly teprve v počátcích, jejich verze 3.1, která byla vlastně jen grafickou nadstavbou nad operačním systémem MS DOS (nejčastěji ve verzi 5.0), se objevily až později téhož roku.

Protože samozřejmě v té době nebyl internet nijak rozšířen, data se přenášela pomocí tzv. disket – umělohmotných kotoučů s kapacitou asi 1,2 MB, což dnes odpovídá asi tak 1 fotografii v ne zrovna úžasném rozlišení.

V této době je počítačová bezpečnost ještě v plenkách…

A právě v této době se objevila zpráva o tzv. počítačovém viru, který se aktivuje právě s datem narozenin Michelangela, a který v ten den zcela vymaže paměť počítače. Zpráva se objevuje nejdříve nenápadně v odborných časopisech. Virus se objevil již rok předtím v Austrálii, ale s blížícím se datem se začaly zprávy objevovat i v „mainstream“ novinách, a dokonce i v televizi, a to častěji a strašidelněji, čím více se ono datum blížilo. Uživatelé nebo lépe provozovatelé počítačů začínali panikařit… mimochodem zadejte si do vyhledávače „Zítra si nezapínejte počítač“. Takto znělo varování před virem Michelangelo, což vám spustí dobové zpravodajství České televize z jejího archívu.

Co byl vlastně onen virus Michelangelo zač? Tento virus se šířil prostřednictvím infikovaných disket. Virus přepsal BOOT sektor pevného disku pracujícího s operačním systémem MS DOS. Z této části pevného disku se zavádí operační systém a udržuje tabulku uložení souborů souborového systému. Právě 6. března měl virus, jinak neaktivní, přepsat tabulku souborů a tím znepřístupnit celý disk, což právě vyvolalo paniku. Původce, autora tohoto virusu, se nepodařilo nikdy vypátrat, ale s ohledem na to, že peníze za tím nebyly, asi jej napsal jen pro své potěšení.

A co se stalo onoho 6. března 1992? Uživatelé s drobnou nervozitou zapnuli počítač, ozvalo se typické pípnutí zdroje a následně zavrčení motorku pevného disku, obrazovka CRT monitoru zapraskala statickou elektřinou a začala vypisovat informace o načítání ROM paměti a zavaděče operačního systému. A potom… potom se už nestalo celkem nic. Možná pár počítačů skutečně zkolabovalo, ale nedošlo k žádné paralýze, k žádnému kolapsu. Možná jsme v té době nebyli ještě tak závislí na počítačích, ale hlavně virus nebyl tak rozšířen, jak se předpokládalo. Většina počítačů fungovala tak, jak měla.

Svým způsobem byl však tento virus přínosný. Počítačová veřejnost si poprvé uvědomila, že počítače mohou mít své problémy, že mohou být zneužity a že ztratit velký objem dat a práce je relativně „snadné“. Veřejnost se seznámila s tím, že je třeba počítače chránit. Mimochodem v té době ještě nebylo standardem mít na počítači antivirový nebo jiný software. Hojně se v té době spekulovalo, že virus napsaly „antivirové firmy“, aby měly byznys, ale to byl samozřejmě nesmysl. A pár ajťáků se začalo věnovat bezpečnosti…

Pokud nechcete, aby Vaše systémy byly zasaženy nějakým škodlivým kódem, klidně se na nás obraťte. Rádi Vám poradíme a jak se říká, za zeptání nic nedáte :-) ARICOMA ví jak.